Co dům, pardon, internet dal... (1)

Ehm, Excel nebo Piet Mondrian?

Trochu se vzpírám tomu oficiálně zavádět nějakou pravidelnou rubriku, už proto, že pravidelná rubrika ze své podstaty vyžaduje pravidelnost (což při pohledu do archivu tohoto blogu očividně zavání průšvihem), na druhou stranu jsou chvíle, kdy není času nazbyt a hrozící průšvih (v tomto případě právě ona neaktivita na blogu) si žádá rychlá a účinná protiopatření. A tak tímto neoficiálně představuji rubriku: co dům, pardon, internet dal - rubrika tak říkajíc o všem, avšak doufejme, že nikoliv zcela o ničem.

1) Začnu neprávně, byť tematicky. À propos pravidelnosti: tento týden mne potěšil rozhovor s prof. Helenou Ilnerovou v Hyde Parku Civilizace a vřele jej doporučuji k zhlédnutí i těm, kterým přírodní vědy nic neříkají, neboť prof. Ilnerová o nich dokáže mluvit poutavě a srozumitelně. Navíc patří mezi tu hrstku osobností, které dokáží zcela mimoděk, věcně a vlídně předat životní moudra i mravní postoje, jež se možná kolikrát zdají být úplně samozřejmá (zvláště při pokusu o jejich slovní reprodukci), pohledem na sebe nebo kolem sebe však člověk mnohdy zjistí, že jejich realizace ve skutečnosti tak samozřejmá vůbec není. Odkazovaný rozhovor je zhruba do půlky o chronobiologii, respektive o zkoumání tzv. biologických hodin v živých organizmech, ve druhé půlce pak rovněž o působení prof. Ilnerové v čele Akademie věd ČR, o jejím studiu a životě obecně. O zmíněných vnitřních hodinách se z rozhovoru můžete dozvědět například následující:

„Tyto vnitřní rytmy existují, i když organismus, tedy potažmo člověk, je v naprosto neperiodickém prostředí … Strašně dlouho se hledal generátor té vnitřní rytmicity a v roce 1972 byl nalezen v takových dvou maličkých shlucích nervových buněk v mozku ... Jde o desetitisíce buněk a mozek má miliardy buněk, a to mě vždycky strašně překvapovalo: jak může být takový veliký činitel tak maličký a celé tělo mít pod kontrolou ... V okamžiku, kdy byly nalezeny geny, které jsou zodpovědné za tu zhruba dvaceti čtyř hodinovou rytmicitu, byly nazvány hodinovými geny a první u savců byl izolován v roce 1996, čili to není tak dávno (prof. Illnerová máchne rukou směrem k moderátorovi) – samozřejmě pro mladé lidi je to už jako v době Napoleona, ale pro mě je to nedávno – tak v tom okamžiku začali lidé zkoumat, zda hodinové geny také mohou navodit takové rytmické změny v jednotlivých orgánech, které máme v těle, na periferiu, v srdíčku, v plících, v játrech, v ledvinách (prof. Illnerová opět směrem k moderátorovi) – co vás napadne, třeba ve varlatech – a zjistilo se, že vlastně každý orgán je hodinami ... Hodiny v mozku jsou však strašně důležité, protože fungují jako dirigent v orchestru: hrát na něco umí každý orgán, ale jen hodiny v mozku jsou schopné synchronizovat celé tělo k jednomu času.“

2) Pozornost si rovněž zaslouží nedávný příspěvek Gráinne de Búrca, jenž je volně dostupný na SSRN a týká se aplikace Listiny základních práv Evropské unie a role Soudního dvora EU jakožto lidskoprávního arbitra. De Búrca předně konstatuje značný nárůst lidskoprávní judikatury poté, co Listina vstoupila v platnost. Zároveň však upozorňuje na skutečnost, že Soudní dvůr má tendenci Listinu vykládat izolovaně, bez využití argumentace mezinárodním či komparativním právem, a to včetně Evropské úmluvy o lidských právech a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Rovněž upozorňuje na potlačení transparentnosti a legitimity vlastní argumentace Soudního dvora, zejména v případech, kdy jeho rozhodnutí nepředchází stanovisko generálního advokáta. Podle de Búrca za této situace, kdy SDEU odmítá zavést institut odlišných stanovisek, by měl být počet rozhodnutí přijímaných bez předchozího stanoviska GA v lidskoprávních věcech minimalizován...

Jak je vidět, tak debata o případném zavedení institutu votum separatum u lucemburského soudu v akademických kruzích nabírá na intenzitě. Unijní soudci a generální advokáti však stejně zuřivě odlišná stanoviska odmítají. Svého času jsem měla možnost se na tuto skutečnost neformálně zeptat tří lucemburských soudců a jedné generální advokátky a všichni tuto myšlenku buď odmítli s tím, že pro unijní soud není vhodná, anebo konstatovali, že negativa převažují nad pozitivy. Nabyla jsem přitom dojmu, že jejich názor vycházel primárně z obavy, že by členské státy sledovaly rozhodování "svého" soudce a podle toho pak (ne)navrhovaly jeho opětovné jmenování, což je nepochybně pádný argument. Na druhou stranu mám za to, že transparentnost vlastního rozhodování je argumentem pádnějším a soudce by měl unést i to, že ho veřejnost identifikuje s konkrétním názorem či rozhodnutím ve věci. Shora uvedené argumenty samozřejmě nejsou jedinými, jimiž lze argumentovat pro a proti zavedení odlišných stanovisek v rozhodnutích SDEU, zatím je však nad slunce jasné, že se jich v blízké budoucnosti u lucemburského soudu nedočkáme.

3) Z evropské justice rovnou za plot k sousedům: slovenská Transparency International tento týden zveřejnila statistiky, z nichž vyplývá, že každý pátý slovenský soudce má v řadách soudců či dalšího justičního personálu alespoň jednoho rodinného příslušníka. Čísla samozřejmě nejsou nic bez jejich interpretace, lze se tedy přít, jakou mají tato čísla vypovídací hodnotu, zda je to mnoho nebo málo, případně dumat nad příčinami... Peprný komentář bývalé slovenské ministryně spravedlnosti o tom, že slovenská justice klonuje sebe sama, však nebude příliš daleko od pravdy. Je docela škoda, že obdobná statistika není dostupná v případě české justice, o níž si povětšinou troufáme tvrdit, že je v daleko lepším stavu, než je tomu u našich slovenských bratrů - možná by nás však některá čísla překvapila?

4) Pro fanoušky čísel ještě jeden odkaz. Nedávno se mi opět podařilo objevit objevené, respektive narazila jsem na zajímavý blog, který se věnuje empirickému právnímu výzkumu. Jak jsem jej měla možnost dosud prolistovat, slouží spíše jako informativní nástěnka, nicméně najdou se na něm i živočišnější posty, např. zde - příspěvek o těžkostech publikování v amerických právních časopisech, jenž volně navazuje na novinový článek Adama Liptaka a v něm vyjádřenou myšlenku: "Law reviews are such a target-rich environment for ridicule that it is barely sporting to make fun of them." Ach, zapomněla jsem říci, že se jedná o blog politických vědců...

5) Začala jsem u neprávna a neprávnem tento post rovněž završím. Občas je nepochybně třeba potěšit nejen ducha, ale i oko. Mnohým (včetně mě) však z návštěv evropských galerií v hlavě utkví nanejvýš zoufalá směsice výjevů, barev a jmen bez toho, aby byli schopni nějak inteligentně popsat, co vlastně shlédli a čím se lišil malíř A od malíře B (samozřejmě kromě odlišností v preferencích múz ženského nebo mužského rodu, oblíbeném alkoholu a počtu let od smrti, kdy nabyli světového uznání). Pro všechny, kteří se touží blýsknout svojí znalostí evropských malířů, velmi jednoduché a výstižné vodítko lze nalézt zde. Myslím, že takového Jana van Eycka nebo Pieta Mondraina už asi nebudu mít problém poznat ;)